Boschova hodina: změny času v moderní historii

Příspěvek z konference k letnímu času – 17. 5. 2011, Senát PČR

První náznaky zavedení letního času se objevily u amerického filozofa Benjamina Franklina na konci 18. století, který v jednom ze svých esejů uvažoval nad tím, jak lépe využít denní světlo, aby se ušetřilo za svíčky. Vážně se však o tomto tématu začalo uvažovat v souvislosti se společenskou modernizací, zejména se zaváděním mezistátní vlakové dopravy, která si vynucovala koncem 19. století zavedení jednotného středoevropského času.

První zásah do úpravy času přinesla až první světová válka. V roce 1916 ho zavedlo Švédsko a poté Německo a s ním i jeho spojenec Rakousko-Uhersko, takže se poprvé dostala toto opatření také do českých zemí. Lidé si ho nikde příliš neoblíbili. Nepopulární nařízení si mezi Francouzi vysloužilo přezdívku „boschova hodina“. Je třeba však dodat, že tehdejší nařízení do určité míry respektovalo přirozený biorytmus člověka a posun o hodinu dopředu se zavedl v období od 1. května do 30. září. Ve Velké Británii dokonce fungoval až od druhé poloviny května. Po první světové válce bylo toto opatření velmi rychle odbouráno, i když je zajímavé, že ve Francii to trvalo delší dobu než v Německu.

Za druhé světové války platil letní čas nepřetržitě od 1. dubna 1940 do 4. října 1942 a pak nadále během letních měsíců 1943 do roku 1949. Důvodem byla ryze ekonomická úvaha o zvýšení produkce zbrojního průmyslu vzhledem k prodloužení denního světla ve večerních hodinách, protože v noci byla povinnost zatemnění, což komplikovalo tovární výrobu a po válce samozřejmě z ekonomického hlediska. V té době to však mělo určitou logiku, protože se v rámci celkových nákladů spotřebovávalo kolem 25-30%.

Po druhé světové válce sice platily v některých částech Evropy změny času, v Německu byly dokonce zavedeny v okupačních zónách posuny o dvě hodiny. V této době mělo jeden unikát také Československo, které vládním nařízením z 27. listopadu 1946 zavedlo od 1. prosince 1946 zimní čas, tedy posunutí o hodinu později oproti středoevropskému času. Důvodem k zavedení zimního času byly hospodářské okolnosti, „zejména nedostatek výkonu v elektrárnách, které jsou již nyní v napjaté situaci, poněvadž se jim nedostává asi 10% výkonu v kW k překonání ranní a večerní špičky, nastávající mezi 7. - 8. hod. a mezi 16. - 20. hod. středoevropského času. Zavedením zimního času bude zatížení elektráren rozloženo příznivěji a průmyslovým odvětvím bude zajištěna nerušená dodávka elektrického proudu“.

Střídání letního a zimního času však v Evropě skončilo koncem 40. let a pak již platil po téměř tři desetiletí standardní středoevropský, tedy zimní čas.  K úvahám o změně o času přispěla především ropná krize po izraelsko-arabské válce „Jom Kippur“ v říjnu 1973, která vedla k prudkému vzrůstu cen ropy a následné vleklé hospodářské recesi v západní Evropě. Nejprve byla situace řešena zaváděním dnů bez aut a omezováním automobilové dopravy, ale vzhledem k dalším ekonomickým ztrátám se přistoupilo k řešení v podobě změny času, který nejprve zavedla Francie a několik dalších států, každý však zaváděl termín jinak (například Itálie v 70. letech ho měla jen od konce května do konce září). Měl být zaveden ve většině evropských zemí v roce 1978. Proti tomu se tehdy v některých zemích, zejména v Německu a Rakousku, ozvaly zaměstnanecké svazy, které upozorňovaly na nepříjemnosti, spojené s brzkým vstáváním například pro venkovské děti, jež chodily pěšky do školy, a také pro těhotné ženy. Z tohoto důvodu například argumentovaly německé odbory zákonem na ochranu matek. Výrazně proti se postavily strany, reprezentující venkovské voliče, protože podle jejich názoru přišel vhod letní čas pouze obyvatelům měst. Vzhledem k obavě z odlivu voličské přízně během 70. let ke sjednocení zavedení času nedošlo. To se začíná v Evropě prosazovat až začátkem let 80.

Problematická situace byla například ve Spolkové republice, která se musela přizpůsobit jak svým západním sousedům, tak ale i NDR, a to zejména kvůli Berlínu, aby toto město nebylo rozděleno nejen zdí, ale také časovými posuny a tak byl letní čas jednotně zaveden v roce 1980. Přitom však analýza spolková vláda v roce 1976 uváděla, že více světla večer vůbec nesouvisí s úsporou energie, navíc se experti již tehdy obávali toho, aby místo úspory energie nedošlo k jejímu zvýšení.

Jednou z nejdéle odolávajících zemí bylo Švýcarsko. Zde bylo lidovým referendem odmítnuto zavedení letního času v květnu 1978. Lidé nesouhlasili nejen kvůli zdravotním obtížím pro sebe, ale také kvůli zvířatům. Federální parlament však nakonec vzhledem k harmonizaci dopravy s okolními státy rozhodl navzdory referendu o jeho zavedení v roce 1981.

Co se týká Československa, zde mělo velký vliv na zavedení letního času počasí. Na počátku roku 1979 zasáhla republiku neobvykle silná, několikatýdenní vlna mrazů, která způsobila značné výkyvy v dodávkách elektrické energie, jež vedla k tomu, že večer byla na několik hodin vypínána. Předpokládalo se, že posun o hodinu dopředu výrazně sníží spotřebu elektrické energie ve večerních hodinách. A to byl také jeden z hlavních argumentů, aby se posun času zavedl trvale znovu. Argumentem pro jeho zavedení bylo podle názoru předsednictva ÚV KSČ také zvýšení pracovní produktivity odpoledních pracovních směn. V neposlední řadě byl uváděn větší komfort při volnočasových aktivitách a při dovolených, což je jeden z nejvíce užívaných argumentů pro zachování letního času také v současnosti. Tehdy nebyly brány v potaz zdravotní problémy nebo třeba obtíže v zemědělství, ale podle názoru dobových komentářů jediné vážné obtíže nastanou u mezinárodních rychlíků. Ostatní námitky byly odbyty strohou poznámkou, že náš režim nebude natolik proměněn, abychom si s případnými nesrovnalostmi v rodině a osobním životě nedovedli poradit.

V roce 1979 se stal oficiálním datem zavedení letního času 1. duben 1979. V následujících letech byl časový posun první dubnovou neděli. Podle názoru komunistického tisku se podařilo docílit úspory kolem 5-10%. O rok poté, v roce 1981, se však ustálilo pravidlo, že letní čas byl zaváděn pravidelně poslední březnový víkend a končil poslední zářijový víkend. Další změnu však přineslo nařízení Evropského parlamentu, podle něhož od roku 1996 trvá změna času až do konce října (je přitom zajímavé, že tehdy na protest nezavedla portugalská vláda změnu času vzhledem k nespokojenosti občanů, ale tento vzdor trval pouze rok).

Je vidět, že otázka letního času byla diskutována i v minulosti a lze říci, že byla přijímána s velkými kontroverzemi. Domnívám se, že i v současné době je třeba vést o této otázce seriózní diskusi a přemýšlet o tom, zdali by bylo možné uvést do souladu přirozené zájmy biologické rytmy člověka s ekonomickými a jinými zájmy.

doc. Mgr. Jaroslav Šebek, Ph.D.